Jak sme verbovali nové Valachy

Jak sa začalo pokročilé jaro – takový ten přechod mezi jarem a létem, tož tak aj náš hospocký Olín roztáhnul, pravda trocha potrhané, slunečníky, zdražíl o padesátník desitku radka a počnul pořádat „pod kaštankami“ hospockú zahrádku. Kúzlo tadytého majstrštyku spočívá v tém, že gdo chce tož móže, aj po tém zákazu, kúřiť jak komín v Tesli před dvaceti rokama a že každý, kdo jede v autobusi ze směny, tož vidí, že už kdosik lapí na pivisku a že sa može hnedkaj připojiť. Tož sa tam včil slézáme aj v jakésik rozšířené sestavě, lebo jazyk sa na patro v parnu zalepí aj antileguánovi, či jak sa to praví. No a předevčerajšky si k nám ke stolu zasedl Hans. Takový vcelku nenápadný ogar, co sa přistěhovál před nejakýma čtyrma rokama, lebo sa u nás dostál na místo učitela.

Nijak moc sem ho předtým neznál, až včil došél snáď poprvé do hospody a jak už nebýlo kam lapnúť, tož sa připrdelíl ke mně a k Laďovi. Seznamovačky byly enem formální, lebo narozdíl ode mňa Laďa pana učitela znál z třídních schůzek a Hans sa hnedka ukázal, že má naštudované mravy jak od Špačka a hnedkaj poručíl štamprle na tykačku. Tož zme si ťukli a počali sa Hansa (tak sa nám představíl) vyptávať, jak sa mu v dědině líbí. Hans sa rozzáříl, že oprotivá Polabí, kde vyrůstál je to tadyk úplně super, lebo chodí běhat po kotároch, jezdí na horském kole a je úplně hotový, když si može zajezdit na inlajnoch po cyklostezce. My sme z Laďú naňho chvílu čučeli jak Babiš na rozpočet, lebo nám moc nedošlo, o čem mele a znova sme sa znova optali, jak se mu líbí v dědině. Hans evidentně posmutněl, vypadál v tu chvílu jako ten baset, co Laďovi předloni skočíl pod kombajn, hrkl do sebjá další slivovicu a pravíl: „Co dědina, tak je v pohodě, ale kurňa ta práce! Ta by byla perfektní, jenom kdyby do školy nechodily děcka! Víte, co se mi stalo předevčírem? Přišel inspektor, sedl si do volné lavice a ať prý vyvolávám žáky. Zrovna sem měl dějepis, probírám Karla Čtvrtého, když má to jubileum. Tak o něm vykládám a pak se zeptám: „Děti, a co Karel Čtvrtý postavil?“ Přihlásilo se asi půl třidy a ten inspektor se najednou zvedne a ať prý odpoví ten chlapec z druhé lavice. No, a ukázal zrovna na Hatlapatku, který má asi čtvrt roku neomluvené hodiny a zahlásil se snad poprvé v životě! Tak jsem ho vyvolal, zopakoval jsem mu otázku, Hatlapatka se zamyslel a po chvíli řekl: „Tož pane učitél, to nevím, ale chcel sem vám povědět, že máte rozepnuté gatě!“

Hans sa odmlknúl a pak temno zafuněl: „To je konec! Já jsem chtěl vzdělávat děti, ale to nejde. Radši pojedu sbírat jabka do Itálie, protože tohle nemám zapotřebí! Ten inspektor mě pak málem sežral! Já se snažím naučit je něco nové naučit, přitom skoro všichni na mě kašlou, mají pod lavicí mobily s internetem, fotí si mě na fejsbúk a já tam jsem jak úplný idiot! Pak to na třídních schůzkách řeknu rodičům a oni jenom pokrčí ramenama, že mobil má dneska každý, že jsem nový a ať si zvyknu... No stojí mi to za to? Jsem tu už čtyři roky a nikdo mi s tím nepomůže...!“

Z Laďú sme vysléchli ty litánije a enem sme kývali hlavama jak húpací koně. V životě by nás nenapadlo, jaké je včil to učitelování makačka! My byzme si na základce netrúfli ani ň, lebo v ten moment by přiletěla facka jak hrom, k temu poznámka do žákovské a nádavkem by nás doma tata dal do latě jak dřevo na zimu, že si nevážíme učitela. Ale včilkaj je to asik jinak... Laďa sice cosik zamektál, že jejich Elénka mobil eště nemá, ale to enem mezi řečú...

Horší bylo, jak Hans řékl, že sa asik radši odstěhuje a ať si to na jeho místě vyžere kdosik iný. Tož pravda, kámoši spolu eště nejsme, ale je vidět, že Hans je faň ogar a škoda o takého přijít. Když pak posmutnělý odešél dom, tož sme nad tým s Laďú dumali a že je to zvlášť závažné téma, aj sme skončili po hospodě „mezi ploty“.

Naléli sme si po malých a Laďa zařečňovál: „Tož kurňa, to mi vysvětli! Furt sa mele o tem, že sa ludé stěhujú do měst a jak sa u nás ukáže taký schopný ogar, tož sa chce odprdelit ven, lebo sa tu necítí dobře a nikdo mu nepomože! Je to možné?“ Naléli sme další a Laďa pokračovál: „A to néni enem Hans, vem si třeba tu mladú doktorku a nebo ty tři rodiny, co sa nastěhovaly nad hřiště! Došli z Ostravy či z kama a nikeho tu neznajú!“

Dali sme si „do třetí nohy“ a v tem nás osvítila geniální myšlenka. Co kdybysme tým novým připravili uvítací ceremonijál, takové jako jmenování Valachem? Chvílu sme nad tým eště špekulovali, trocha to poštelovali a na druhý deň to podali našemu starostovi.

„Vy ste sa snad zbláznili, či co?“ vylétl na nás Jaroš, teda jako starosta. „Já nevím, co dřív, esli chodníky, příkopy, kanály, nebo meldovať na kraj, jak sa utrácajú dotace a vy včil přidete, že má obec dělat vítání občánků či co... Ste normální?“ Tak sme zistili, že obec sa, jako pokaždé, stará o úplně iné věci než ludé potřebujú, a že to ostane zase na nás.

Tož sme s Laďú najprv zapátrali na infernetu, kdo je to vlasně Valach. Našli sme haldu kravin, ale najvěc sa nám líbilo toto http://www.valasske-kralovstvi.cz/z-domova/wallach-akbar-valach-je-veliky – i když aj k temu máme výhrady - konkrétně Laďa, kerý pravidelně valí na běžky v oteplovákách.

No nic, lepší hovno jak suché povětří...tož vzali sme to jako základ a připravili křest nových Valachů, kerý proběhnul včil v pátek v hospodě u Zdeny. Osobně sme zezvali všecky novousedlíky (tož zpáru jich nedošlo, ale jejich chyba) a najprv sme jich nechali složit tento slib:

SLubuju

Impéryju

Valašskému

Oddanosť a

Věrnosť nafurt a

Istoistě, ať mi trnky pojdú na šarku, esli

Cygáním!

Amen

Kerý z nich nepoznál, jaké slovo dávajů do kopy počátky řádků, tož to mosel přeříkat eště raz.

Potéj býl propleščený přes plece valašků a býl mu propůjčen diplom „Čestného Valacha“, kerý Laďa na vlastní útraty navrhnul a vytisknul na svojí inkústové tiskárni. Potem si ešče každý zavdal trnkové, kerú sme naléli do flašky v podobě škuneru z valašským praporem, aby býlo každému jasné, že sú to sice náplavy, ale že ich vítáme a berem je za svoje.

A od včil sú naši! Tož a tak by to mohlo být aj z těma uprchlíkama, no ne?

Jak zme dělali zeznamku

A je po svátkoch! Každý sa zas na neco těšíl – děcka na Mikuláša, Ježíška a Silvestra, ti věčí na Mikulášskú, Štěpánskú a Silvestra, chlapi na to, že vydrží to oteplování, takže nebudú moset furt dokola jak u blbých odklízat sněh kolem chalupy a roby, jak zaséj v telebedně budú mocť hleděť na Popelku a držať jej pěsti, aby to téj českéj Pretywoman klaplo a dostala sa Trávníčkovi (jako by to bylo jakésik terno, či co).

Ale né enem baby, zdá sa mi, že aj ostatní ludé sú dycky o Vánocách jaksik naměkko - teda okrem roboty, tam je šéfstvo spěš natvrdo, lebo sa blížíjú z koncem roka aj jejich prémije a v taký čas by ten náš óbrgrupnmenažer býl schopný podojiť aj kozla.

Tož ale zpátky – fakt sú naráz všeci na sebe tací hodní, starajú sa, co keho trápí a sere. A též sa začínajú rozebírať vztahy. Na dědině běda temu, kemu je přes třicet a nemá robu – či chlapa. V tem je zásadní rozdíl mezi velkým městem a dědinú – lebo v městě sa také individua nazývajú singles a sú „in“ a „trendy“, ale na dědině to sú skorem vyděděnci, mrzáčci a každý naráz, kor v prosincu, cítí občanskú povinnosť takému chuďatovi nejak pomocť.

Aj u nás je pár starých pannen (tým sa ale mezi ludma praví „staré panny“ enem přes Vánoce, inak sú to takzvané „vyschlé fošně“ či „vyzobané slunečnice“). Tyto roby sú vesměs egzystence, co do třiceti čekaly, že pro nich přide princ na koni, do štyřiceti princ aj bez koňa a pak by snáď byly rády aj kdyby si pro nich přišel čert. Nezadaní chlapi sú zas věčinú od mládí zapúzdření v hospodě a majú zažitý taký pevný rituál (robota-hospoda-postel-robota-hospoda…), že doňho žádný vztah néni možné natlačiť.

Jaj, ale Vánoce sú čas zázraků a jak zme nad týmto tématem raz před Mikulášem debatili v hospodě, tož zme sa aj dohodli, že jeden taký zázrak zkusíme zpravit. Bývá u nás jakýsik Tonek (přímení schválně neuvádím). Je mu už hrubo přes pětatřicet a snáď ani dovčil nebyl nigdy sám s robú. Má taký vysunutý dolní pysk, že o něm raz kdosik pravíl, že gdyž promluví, tož to vypadá, jakby sa otvíralo šufle na podvazkové pásy. Ja osobně nemožu  posúdit, jak taký úložný prostor vypadá, ale je fakt, že Tonkovi sa od téj doby praví „Šifonér“.  Tonek-Šifonér ale néni blbý – enem taký trocha jednoduchý. Raz zme si ho letos v létě dobírali, kdy dovede nevěstu a co roby, kerá že sa mu v dědině lúbí. Tonek sa po pár borových s pivem rozhycovál jak šporhélt na bijomasu a vylézlo z něho, že by nebyla marná ta Kača, kerá vaří ve školní kuchyni.

Herdek – to byla pecka! Neco takého dovčil nikdo nevěděl a ani to nikeho nenapadlo! Lebo, aj když sa nemá pomlúvať, o Kači býlo všeobecně známé, že sa jedná o originál semetryku. S nikým sa neznése, furt břéská, všeci ju serú, nic ju nezajímá, nic nechce počuť. Raz sme o ní pravili, že gdyby sa chcela napevno zeznámit, tož si mosí dať v Jalovcu do rubriky „Zdarma“ takýto inzerát: „Daruju sa. Zn.: za odvoz“.

Časem to jaksik odeznělo, ale jak včil býlo před tým koncem roku, zas kdosik spomjél to vyznání potencijálního šamstra a préj, že bysme měli byť kamoši, a né svině, a tým holuběnkám nejak pomocť k sobě. Kurňa, tož lehce sa to poví, ale těžko udělá! Vedly sa dlúhé debaty a tých nápadů sa nedá dopočítať! Ale pak sa objevíla geniální myšlénka – a tož jasné, že býla moja. Akorát ten víkend před Mikulášem, sem vprostředku plodnéj debaty, cože prý babám imponuje, zadeklamovál: „Roba chce dycky dobyvatela! Jak vidí sílu, tož aj podvědomě cítí oporu a k takému chlapovi ju to táhne. Tož co gdybysme Kaču nejak zpracovali na Mikuláša?“ Chlapé chvílu nechápali, ale pak im to došlo. Přestrojíme sa za svatú Trojicu – Mikuláš, anděl, čert – a dojdeme ke Kači. Pak ju čert řádně, jako pořádný chlap, vytrestá za její hříchy a ten čert, to bude Šifonér. Vysvětlili zme to Tonkovi a ten, aj když byl zrovna trochu zabržděný borovičkama, nakonec radostno přikývnul.

Enomže každý geniální plán mívá svoju slabinu – v temto případě tým slabým článkem býl Tonek. Mikuláša letos vyšlo na sobotu a tož Tonek celý nervózní z večerní akce sa už od rána posilovál borovičkú a pivem, až to dopadlo tak, že o půl páté mjél asi štyry promile a hybnosť jak Meresjev. Když sme došli na plánovaný předmikulášský sraz do hospody, tož Šifonér už měl vysypané všecky šuplíky, ve výčepu aj na záchodě.  

Co ale včil? Plán býl hotový, enemže chyběl hlavní aktér. Mezitým už zavládla vánoční atmosféra a cúvnút sa nikemo nechcelo. Co kurňa počít? Lámali sme si lebeně, večer na krku a my nemáme čerta - milovníka. Vtem buchnúl do pípy hospocký Olín a pravíl: „Vy ste ale svině! Kehosik navést a pak mudrovať jak z teho pryč! Néni vám to blbé? Esli ste to mysléli vážně, tož do teho pudete sami a Šifonéra nejak zastanete, no né?

Tož to býlo slovo do pranice! Takže Mikuláša a Anděla zvládneme a v roli Čerta – násilníka a svůdce v jednéj osobě – zastúpí Tonka-Šifonéra vylosovaný neščasník. Zalomili zme sirky, v hospodě nás bylo pět (jak v téj knížce od Poláčka), štyři sirky bez hlavičky a poslední, tu celú , si vytáhne Čert, kerý sa bude u Kači tvářiť, že je to Tonek.

Jeden po druhém sme bez dychu tahali losy, až to padlo – a nemohlo to dopadnúť lépe. Čerta si vytáhnul Kamil, mladý ogar, co sa k nám nastěhoval před nejakým rokem ze Vsetína a protože sa chcel skamarádit, začal chodiť do hospody. Dobré bylo to, že Kamil je postavú přibližně jako Šifonér a  tým pádem by si Kača mohla mysleť, že je to fakt Tonek. Dobré bylo to, že Kamil je zatým svobodý a tým pádem nemá případné zábrany před choťú. Blbé bylo to, že Kamil v žádném případku nepřipúšťal možnost nejakého intimnějšího kontaktu s Kačú, byť v roli čerta.

Byl z výsledku losování silně otřesený a dokonca sa mu zdálo, že došlo ke zmanipulování. Nepomohlo ani, když zme mu vysvětlovali, že je to vlastně taková adaptace pohádky Čert a Kača a on je herec. Pomohl až poslední argument – slivovica. Čerta zme připravili tak důkladno, aby býl schopný víceméně samostatno dolézť z Mikulášem a Andělem až ke Kači, ale aby tam zbytečno nemlél pantem a robil enem „bl bl bl budliky“. Nadílka sa odbýla celkom v poklidu  – okrem teho, že odýmený Kamil dostál chuť na řečňování a čertovským hlasem začál Kaču strašiť: „Bl bl bl, ty si asi myslíš, že tu v tem smradlavém pytlu rachotíjá prázdné konzervy co? Ale to sa pleteš lebo to sú duše neposlušných cérek a estli čertovi hnedkaj nedáš (Mikuláš s andělom v tu chvilu trocha zneistěli, esli na to čert nejde nejak fofrem), nedáš zeznam svoich hříchů, tož ťa tam šúpnu též!“

Jak to celé dopadlo? Pravdu řécť, ani nevím. Mikuláš s Andělem obrazili půlku dědiny vcelku v pohodě a ve zdraví – ale bez čerta. Ten sa prý vyplazíl od Kači až nad ránem a počtveračky migal dom ze zmuchlanú škraboškú, nalomený rohem a roztřepeným ocasem mezi nohama. Kača ale eště ten deň odpoledne volala Tonkovi, esli by s ňú nešél na Silvestra na Vsetín. A Kamil? Teho sem od Mikuláša eště neviděl – asi má přesčasy.

Hovory z krčmy II. - Povedená svadební cesta

Chlapé sa řehtali jak Holčákové kobyly a búchali sa dlaňama do kolén. Pak si štrngli a borovičkú přiložili do kotla tých vzpomínek. „Tož faň, ale z Jurú sa dalo počítať, jak to raz dopadne, lebo je to starý somár. Ale gdo si spomíná, jak Boža vdávala tu najmladší?“, naráz sa ozvál z roha Joža – taký gengloň, co bývá na kotároch a v dědině sa ukáže enem v pátek v hospodě. Aj proto každého překvapílo, že sa ozvál zrovna on, ale na druhú stranu, dobře že to spomjél, lebo  na toto sa zapomenút nesmí.

Boža býla jak nejaká královna z pohádky , lebo takéj mjéla tři céry – pjeknú, chytrú a kurvu. Tá pjekná zvládla mjet do třiceti tři děcka, každé s iným chlapem; s děckama ostala na ocet, bývá furt u mamy a všecký čas jej zabere upomínání o alimenty. Tá chytrá stihla děcko enem jedno, ale povédlo sa jej nakecať jednému pracháčovi ze Zlína, že je jeho a včil je ona z děckem za vodú a její starý za katrem lebo ju chcel zaškrtiť, gdyž sa týdeň po svajbě dověďél, jak ho vypékla. Tož a téj třetí, najmladší, sa mezi luďma pravílo „zájazdový autobus“ lebo jak by na svoích dobrodružných výletoch chytla sifla, či cosik podobné, tož by sa v tem pak prý zvezla najméň půlka dědiny.

Néni divu, že sa Mila (tak sa tá najmladší menuje) vydála hledať ščestí ve svjetě. Netrvalo dlúho a už frčala dědinú novina, že sa Mila zalúbila v Rakúsku a že sa s Dýtrem budú brať, lebo je to ten pravý a  lebo préj už je najvyšší čas. Gdyž sa Dýtr objavíl v dědině, tož všici pochopíli, jaké je euro mocný kúzelník, že láska je slepá a krom teho že procházá ne enem žaludkom ale aj šrajtoflú. Rokama ho věčinú otipovali na spolužáka Franca Jozefa  a vizážů na nekeho z Adamsovej rodiny.

Ale včerty, šak si ho bere Mila a ostatným je po tém hovno. Túto větu si plno ludí pravílo druhý deň po tem, co sa Dýtr z Milú ukázali v hospodě a všeckým tak pjekno výkládali o Rakúsku, až sa vypílo a žehrálo všecko co sa dalo. Dýtr všecko poplatíl a ogaři ho pak v pět ráno vézli na táčkách přes celú dědinu k Boži do baráku a vyřváňali „Na krásném modrém Dunaju“ až sa skla v oknoch třásly jak sulc.

Tož tak si snúbenci urobili nošu nových kamošú a jak do hospody za necelý mjesíc dorazíla hromadná pozvánka na svajbu bylo z teho velké haló. Jednak lebo býlo pozvaných asi třicet ludí, co sa z Dýtrem najvěc ožhrali (jeden věčí výpitek jak druhý) a druhak že tá svajba nebýla plánovaná do dědiny, ale  až do Mikulova a k temu ešče na zámku.

Šecko náplanované a zaplacené, autobus aj bývání ve špiglnigl hoteli, cedulka ze zeznamem zvaných hostí sa výčepem nésla od jedného stola ke druhému ze zvědavosťú aj ze závisťú.  Chlapé hnedkaj zvolali válečnú poradu, jaký vymysleť svadební dar a jak to celé porychtovať, aby si tú akciju všeci užili. Dar byl vymyslený hnedkaj, préj cosik zdravého – tož velkým demižonem sliovice sa nikdy nic nepokazí. Pak eště kdosik navrhovál přihodit k temu aj hrací automat z hospody, lebo naposledy ho Dýtr obtúlal skorem celý večer, tož asi sa mu lúbil. Hospocký je z tým nápadem poslál rači hnedkaj zatepla do řiti a tož sa uznésli, že sa prohrabú a prosmýčí húry a kolně a vyberú neco „echt“ valaského.

Dva dni před tú velkú událosťú sa chlapé v hospodě zešli zesumírovať, co gdo dosmýkal z tých domácích pokladů. Po dlúhej a vášnivej debatě vybráli z hromady zgarbů opletený demižon na tu slivovicu, pak bečicu na hňápané zelé (tož, to budú mjěť Rakušáci radosť!) a ešče valaský kroj pre ogara – šak je potřeba rozmýšlať aj nad potomstvem, no né? Na jakésik také závistivé pošklébky, že co jak sa im narodí cérka, Jaroš (kerý sa vymenovál vedúcím výpravy, lebo sa slúbil postarať o tekutý obsah teho daru pro ženicha) odbékl: „Šak co, včilka je stejnak tá emancypacija a aj roba može chodiť v gaťách. Furt lepší, jak gdyby ogar létal v sukni.“

Jak by sa v sobotu ráno kdosik podíval z letadla na našu návsu, tož by si pomyslél, že sa u autobusovéj zastávky slétl húf krkavců. Jak by zlétl trochu nižše, zistíl by, že to nejsú ptáci, ale černé obleky, tmavé šlajfky, sváteční klobúky z Tonaku a naleštěné lakýrky. Krkavci krákali jeden přes druhého, co chvilu sa nekeří rozhýkali smíchom a křídlama sa búchali po chrptoch. To ale enem do chvíly, gdy k hejnu na jehlových kramflekoch docupitála Boža a sestry od slečny nevěsty. Už zdálky sa tvářila, jak by tú novú lodičkú stúpla doprostředka čerstvého kravinca a gdyž dorazila k temu svadebnímu ptactvu, tož namísto „Dobré ráno, súsedé!“ dala ruky v bok a spustíla: „Vy oslé! To že sa zeťák zblázníl a vzkázal pro vás na svajbu neznamená, že sa rochnete už cestú tam a zrobíte hromadu ostudy. Jak sa kerýsik nebude chovat jak sa sluší, tož ho vlasnoručně vytáhnu za pačesiska venek a zliskám jak vánočního kapra.“

Krákání aj smích býly v tu chvílu v čudu a aj gdyž sa začál červenec, tož teplota spadla kamsi pod nulu a na rantlu střechy od zastávky počaly pučať střechýle. Prvý sa, jako správný vedúcí, spamatovál Jaroš: „Jaj, Boženko naša zlatá, co si to o nás myslíš? Šak ideme tým mladým (zmlknul, lebo si spomjél, že Dýtr je o deset roků starší jak on), tým ščasným novomanželom povinšovat a předať dárky, šak hen,“ namířil prstom tam, gde odpočíval desetilitrový opantlený demižón. Bože sa zúžily zornice tajak kobře, gdyž sa vítá z myškú. „Šak právda, zaséj gořala, co iného! Ale chráň vás ruka páně…“ Významno sa odmlčála a znova vytáhla obočí snáď o půl metra. Na návsi, okrem svadebního stádečka, v tu chvílu nigdo iný nebýl, ale ve všeckých oknách sa nápadno húpaly firhaňky a aj sa dalo začút, že sa sem tam kdosik zasmíl.

Jaroš sa vrátil ke kamošom, otřél si šnuptychlem spocenú lebezňu a vydéchl: „Krúci, tu mjeť doma, tož ju fackuju od samého rána. Ale ogaři, cosik na tem pravdy je. Ideme vlastně na cudzí svaďbu a nemožeme sa tam chovať jak hovada.“ a lísknul Kaju, kerý postával prám vedla něho a zamyšleno sa žďáral dvúma prstama v nosi.  „Slubme si včil, že sa opanujeme a že slopať začneme až spolem z ostatníma.“ Tož chvílu bylo ticho, ale pak jeden po druhém potichúčky zažbrbláli „Tož ja“.

V tu chvílu na náves dorazíl autobus šoférovaný Svaťú Kudlákem z vedlejší dědiny. Svaťa zakočíroval k zastávce, zastavíl a zeskákal ze schodků venek usmívaja sa jak měsíček na hnoju. „Tož vítám prvých pasažérů ve svoim novém Neopláně, prám včera sem ho dovézl rovnú z fabriky!“ Všeci si včíl uvědomíli, že Svaťa dovčil fakt kočíroval takú postarší Karosu a pomály venďa dovnitřku, rozhlížali sa zvědavo jak na ekskurzyji, nekeří skorem aj ve dveřách pozdravíli. Zesedli sa v zadní půlce, pak nastúpila svadební matka ze svojú suitú, dveřa fúkly a poschoďák sa dál do pohybu. Zrazu sa ozválo jakésik zachrchlání, až sebú všeci trhli, a potém aj hluboký hlas, lebo Svaťa sa ujál mikrofóna: „Vážení pasažéři. Vitajte na palubě a dúfám, že naša cesta rychlo uteče. Prosím, abyste nedávali nožiska na potahy a nenasvinili na zemi. U každého sedadla je popelník. Popelník je od slova popel a lebo sa v temto autobusi nekúří, tož tyto ostanú prázné a čisté. U keho tam najdu žuvačku či iny gizd, tož mu zítra urvu ušiska až u kulí. Milí pasažéři, ešče jednúc vám za našu firmu přeju příjemnú cestu.“

Po temto antré všici seděli jak vyřezaní a neodvážili sa ani klapnút zobákem. Až před Vizovicama sa počál jaksi ošívať Janek Dořičák, obrátil sa na chlapy a polohlasno špitnúl: „Kurňa chlapi, též je vám taký hic? Já už su spocený až na řiti.“ Ostatní na tem býli asi podobno, zhleďa rozeplé košule, splavené lebezně a očiska v slúp. Jaroš sa nadéch a na celý autobus zařvál: „Herdek Svaťo, pusť větrák, šak je tu jak v sauni.“ Na to došla obratom odpověď z mikrofóna: „Hoši, mosíte to vydržat, je asik pokazená klimatizacija a okno sa dát otevřiť enem u šoféra.“ Svaťovi, Bože a kumpanyji vepředku bylo faň, otevřeným okénkem pofúkával větřík,  zato vzadku sa počínalo peklo. Venku sa slunéčko řehotalo na plný céres a vevnitřku sa horkem pomály roztékaly plastové rantly na sedadloch. Všici lapali po luftu tajak kapři po výlovu, rozháňali horký luft novinami, ale všecko marné. Janek, kerému sa zdálo že si o rozpálenú koženku na sedátku popálil řiť a včil na ni má  plyskýře, sa pomály postavíl: „Já sa nechcu uvařiť v totéj blbéj kysni.“ Jak si stúpnul, tož si aj všimnúl na stropě jakésik klučky a v rozhycovanéj mozkovni mu naskočilo, že v autobusi bývajů aj střešní větráky. Nezaváhal, otočil klučkú a trhnúl. V ten raz sa autobusem prohnal né větřík, ale skorem tajfún. Janek sa vznésl skorem o metr do lufta a pak sebú mlaždíl do uličky mezi sedačky prám na tu svoju popálenú řiť. Kus střechy nad ním sa odlúpl jak víko z konzervy ze sardinkama a sardinky vevnitřku užaslo hleďéli jak odlétá kamsik dozadu. Pak enem býla čuť velká rocha, jak gdyž Cyríl Struhařú raz ožralý pobúral z lakatošem řadu popelnic před hospodú, a veličajzný řev ze sedadla šoféra. Všeckým pomály docházalo, že Janek našél núzovú ďúru, kerú sa može vylézť, jak sa autobus převrátí na bok a nedá otevříť dvéřka.

Jak vylézli venek, tož si připadáli, jak na natáčání Kobry jedenást. Po silnici býl rozmetený jakýsi drobjazg, ve svodidloch nešťastno poblikávala blinkrama pomačkaná dodávka, keréj vzadku ešče vězéla škodovka, kerá to nestíhla dobrzdiť. Svaťa létal koléj teho svojého gabrioleta jak sovětská družica, rozhazovál rukama a cosik ječál. Pak už enom dojéli od Zlína poliši, zavřéli najprv silnicu, pak Janka ze Svaťú a po hodině stál u odstaveného Neoplána enem tichý hlúček (otázka, esli može byť hlúček tichýJ). Tož tichý…až na Božu. Tá řvala na chlapy, že sú to ti najvětší hňupi pod slunkem, pak zas si šnuptychlem rozmazávala šminky a sopel a gébila, že přide o svaďbu svojého najmilejšího děcka.

Jaroš ju asik chcél ukludnit, tož k něj došél a tichúčky pravíl: „Ná, Boženko, možeš sa svézť do Zlína našú linkú a pak dojet vlakem.“ Tú našú linkú myslél linkový autobus, kerým sa v sobotu ráno vyjížďalo z našéj dědiny do Zlína na nákupy a kerý zastavovál kúsek od místa, kde včil býli. Ale Boža v tem rozčulení asi špatno čula aj pochopíla. „Ty gyzde zgrčaný otlemený, na jakém šulínku? Já ti, ty prasa staré, ošvácám po téj plesnivej lebeni, že ťa přejde nálada na šulínky!“ Naščestí sa to brzy osvětlílo, Jaroš býl propuštěný v nemilosti a potém to všecko zachránila Božina cérka, tá chytrá. Enem vytáhla z kabelky mobil a že ve Zlíně mjéla přes teho svoího podnikatela hafo známých, tož do čtvrthodiny zehnala náhradní autobus.

Boža ju obtúlila a hnedkaj dodála, že naco autobus, gdyž ony sa vlezú do auta a ti pazgřivci, ancijáši, kvůli kerý sa málem zabíly, sa možú dohrabať dom třeba po tých svoich gramlavých ožhraleckých hňápách. Zaséj zasáhla prostřední cérka a ať sa mama před svaďbú už nenervuje, že už tého býlo dosť a že to býla hlavně Svaťova chyba, že neměl autobus v rychtiku. Enem ju ukludnila, tož u nás zatrúbila bílučká Karosa a mohlo sa vyraziť nanovo.

Tož ale nálada býla jak v krematoriju, chlapé přemyšláli co včil zakúšá na policajtoch Janek (na Svaťu nemysléli, temu to patří, hňupovi) a Jaroš vzdýchl: „Jaj, tož totok sa dá enem přepiť…“ Vytáhnul zpod sedátka demižón a dar nedar, řádno si z něho hutnúl a pak aj ostatní ogaři počnuli všecku svoju bolesť a křivdy utápjat v téj najlepší meducíně. Autobus sice stačíl dojeť do Mikulova před obřadom, ale vystúpili z něho enem roby. Chrápajúcí namol popité chlapy kázala Boža šoférovi sofort dovézť zpátky do dědiny. Prví sa obudili prám jak Karosa točíla na návsu a trocha sa zbrchali až jak seďéli na lávce u zastávky, z keréj ráno vyjížďali. A věříte, že sa v prvéj chvíli zhodli, že sa im to všecko enem zdálo a na svaďbu teprvá vyjedú? Jediné, co im v téj teoryji neštymovalo, býl chybějící Janek a prázný demižon smutno položený vedla bečky na zelé a ramínka z dětským krojem.

Svaďba Dýtra a Mily sa nakonec préj povédla a skorem všecko býlo v rychtiku až na jednu maličkosť. Boža dotáhla jako překvapení pakl takých ozdobných kapesníčkú na kerých býlo napísané „Na slzy sčestí“. Tož a ty rýchlo porovnala před obřadem do lavic v kosteli – ale jak býla ešče vyhúkaná z téj cesty, tož o tem zapomjéla řecť kostelníkovi, farářovi aj svadebčanom. Takže dobrá půlka tých romantických šnuptychlů ostala v lavicách do druhého dňa, gdy sa v kosteli konál pohřeb jednéj zaslúžilej rodačky, kerá odkázala hromadu peněz pambíčkářom. Tož umíte si asik představiť, jakú radosť z teho prezentu měli pozústalí aj falář, kerý mosél rozčúlenú rodinu pěkně dlúho uklidňovat, lebo ti sa zapřísahali, že kostelu z dědictva nepříde ani kuřinec…

Hovory z krčmy I. - Dochtor Jura

Ožhralci aj mudrlanti sa skoro dycky shodnú na tem, že najlepší bývá v šenku.  Jedni tam poslúchajů jak im ryčí pivisko alebo gořala do gágora, ti druzí zas štelujú ušiska, co za prču alebo šlamastyku sa mosí probrať, aby řéč nestála.

Přiznám sa, že nejsu žádný hospocký abonent. Spěšej si dycky raz za čas kúpím v kvelbu basu, ze keré doma tahám namátkú lahvoně.  To je velice praktické, lebo sa nemosím v noci na hliněných nohách natrúbený trmácať dom a pak - raz sem si tak uvjedomíl, že si aj plním jeden sen odmala. Lebo jak sem byl ogara, tož sa mi moc lúbilo otevírať také ty čokoládičky z adventního kalendářa a moc sem chcél, aby to býlo né enem před Vánocama, ale po celý rok. Tož a basa Radka je vlastně též taký  adventní a přitem celoroční kalendář…

Negdy sa ale do krčmy mosí, inak by brzo šly po dědině horem spodem zaručené informácije, že ste nafúčaná honóra, co mu súsedé nevoníjá alebo aspoň že už máte durch prochlastanú pečeňu. Tož sem minulý pátek zvečera zabačovál do dolní hospody, co ju mám asik o tři hlty bližéj jak horní a usalašil sa vedla súseda Ladi. Býly prám veličajzné hice, krčma hučela jak zkažené pivo v břuchu a koléj výčepa sa rojíl húf žíznivých, keří lapjéli na zahrádce bez posluhy. Hospocký Olín nestačíl točiť a roznášat , mrmlál, že je splavený až na řiti a mrskál sebú mezi stolama jak Čaplin v tých starých groteskách.

Zkludnilo sa až tak po devátej, lebo to odpadli tý, keří sa do pitnéj kúry dali už odpoledňa po robotě a aj další, kerých odtáhly dom roby plniť páteční manželské povinnosti. Tož a včil chlapé deprv začli řečňovat. „Tož to su zvědavý, keho Zeman letos zezbíře na ty vyznamenání.“ ozvál sa od pípy Olín „Říkali v rádiju, že prý teho Nedvěda co hrával za Juventus a pak ešče kohosik, ale to sem už neslyšél. Tož možná starého Škulu, co u nás kdysik védl tu partyju československo-sovětského kamarádšoftu.“

„Ja, a nebo Juru“, rýpnul Zdena. „Šak aj víte, že ten sa na všelijaké pocty a tituly ešče včil třese jak sviňa na bukvy.“

Juru znál u nás aj v súsedních dědinách každý. Dneska už je to enem taký obyčajný prduch, co furt enem mrmle pod fúsy, jaká je drahota a šade sú zloději. Ale ešče před páru rokú to býval poděs, k temu kus chlapiska a cahúň, dlúhý jak týdeň před výplatú. Aj já si spomínám, jak sa jednúc poškřípil z jakýmsik srandistú krzevá nejaké hlúpotě, na keré sa nemohli za živého boha dohodnúť. Ten sa pak optál, esli Jura néni náhodú potomek brontosaura. Že tem mjél taky kus mozka v lebeni a kus v břuchu a jak býl dlúhý, tož mu chvílu trvalo nekeré vjeci pochopit. Toto ale Jura pochopíl vmžiku a tak kmásl teho humoristu přes čuňu, že ten pak mjél lebeňu samú hrču jak špatně nadžganý zhlavec a chodíl dlúhú dobu vyprávjat vtipy enem na zubní a na ušní.

Ale inak zrovna Jura z oblubú řečňovál, že násilí nic neřeší a jak sa kdosik skřípí, tož to má srovnať múdrým slovéčkem, v kludu a bez mely. Kroměvá teho byl dycky strašně zhánčlivý po všelijakých titulách a funkcách – asi lebo doma mosel držáť hubu a krok a jeho roba z něho dycky mjela tak nejak prču. Dočkál sa chvílu před sametovkú, gdy sa z něho stál posledný přeceda JZD. Tým jednak dostál čestný úkol přivésť družstvo během privatizácije cugrunt a jednak dík temu máme aj pěknú historku. 

Dochtor Jura

Tajak kdosik celý život túží podívať sa k mořu lebo stráviť noc z lejdy Gaga či z inú husú, tož Jurův sen býl mněť vysokú školu a titul. V téj době, o keréj sa bavíme, sa eště mezi ludma moc nevěďélo, že negde ide stihnút deset semestrů do dvoch měsíců aj ze zkúškama. A tak Jura, kerý prám chvílu velél celému jezedé, furt špekulovál, jak si takú nejakú ozdobu jména, kerá by aj pasovala k téjto funkciji, opatřiť.

Gdysik z velkú bídú dodělál zemědělský učňák, celý život robíl na polu a tož tak bystro usúdil, že by to aj mohl býť ten pravý směr pro dalšú kvalifikaciju. Důležito došél do Brna k přímačkám na vysokú zemědělskú a doňda dom sa holebál, jak tych chytrolínů rozštípal, lebo při pohovoroch tí učitelé enem čučali z otevřenú hubú a krútili hlavú, co ten Jura všecko ví a pozná. Ale jak došél za dva týdně líbesbrýf z výsledkem tož už sa tak neškňúříl a furt mrčál cosik o hajzloch, keří držá fleky na škole enem pro protekční smrady.

Myšlénka na akademickú kariéru sa ale doňho zachytla fest jak kuřinec do podrážky novéj holénky a nedala sa vyžďárat ani potem, co Juru potkál taký pomenší prúser.

Jura sa s tým, co sa mu přihodílo, toť sa ví, nigdy neprsíl ani neorganizovál besedy, ale cosik sa donéslo od jeho staréj a cosik od Stani Mičunkovéj, kerá vtehdy robila v družstvu v kancelářu a všecky telefóny aj dopisy měla z první ruky

Z páru týdňů po tém přímačkovém fiasku, JZD poslálo Juru na jakésik školéní do Poděbrad. Tož ale temu sa to plané řečňování, že máme věčí zemňáky a rychlejší traktory než imperijalisti, raz dva zajédlo a račik sa promenovál po lázňách a užíval si slobody. Raz sa tak rozvalíl na lávce před lázeňskú budovú, vytáhnul jakésik noviny, co zebrál ráno v hale ubytovně, roztáhnul ich, ale místo teho,  aby ich čnúl, tož chvílu zaspál.

Naráz sa ukrutno zleknúl lebo sa nad ním ozvalo: „Promiňte, vy jste lékař?“ Jurovi sa zvézly z huby noviny a zbadál, že vedla lávky stójí jakásik robka. Třeba do puberty mjéla daleko jak Paroubek do Parlamentu, tož býla vcelku fešná a ščúřila sa na Juru tak, až jej býlo viděť aj plomby na stoličkách.

Jura až včil zočíl, že si z recepcije místo Rudého práva odnésl Zdravotnické noviny a v tem šoku sa nezmóhl na nic iné než vybéknúť: „Tož ba!“. Od téj chvíle sa Sylva, jak sa tá panička menovala, od něho nehla skorem na krok a pán dochtor Jura jej nacigánil, jak je včil v Poděbradoch na kongresu chirurgů a ináč že robí na Vsetíně ve špitáli. Ťežko řécť, z jakú chorobú byla v lázňách ona, ale asik to bylo cosi z hlavú, lebo to Jurovi všecko zežhrála a ten jej na revanš pravidelno poskytovál na její cimře nadstandardné lekařské prohlídky, a to aj v noci.

Posledný společný večér Jura cvrlikál, že sa naisto zas brzy zhledajú – ale že to bude tak brzy to na mú dušu nečekál. Tá paninka totiž nebýla zas taká blbá - na Jurovéj ubytovni kdovíjak zistila jeho adresu a gdyž jéj po dvúch týdňoch skončilo léčení, hnedkáj valíla na vlak, lapla vnu a - hurá za svoím dochtorom na Valachy.

Jura býl prám kdesik na polu, gdyž paní Sylva zazvoníla v jezeďáckéj bytovce, gde tehdá býval z robú a dvoma ogarama. Jurova choť najprv býla z téj visity tumpachová jak Zeman ze zákona na prohibiciju, ale gdyž začula „pan dochtor Jura“ a „Poděbrady“ tož jej v lebeni zecvakly ty pravé kolečka.

„Já mu dám chirurg, šak ten si ešče tu chirurgiju pořádno občíhne!“, zaškrčala zubama a jak býla, enem v papučách a ze zástěrú, vyrazíla kolé téj návščevy za svoím milým. Mezi futrama ešče stihla Sylvince vytrhnúť z pazúry řemeň, kerý donésla jako prezent pro Juru a škrk! brankú v plotě do družstva.

Jura měl tu smolu, že zrovna dojél z pola a pucovál traktorystu Lojzka krzevá špinavé montérky. Za chvílu ale Lojzek vyzerál oproti němu, aj ze zasviněnýma gaťama, tajak manekýn, lebo Jura naprv obdržál deputát v naturálijách přes hubu, o kerú mu jeho roba beze slova páru razy omlaždila ten řemeň a potém ho, vyliskaného jak vánočního kapra, hnala, řvúce „ty sviňo dochtorská lázeňská“ až sa chudák Jura rači sám zahrabál do kupy hnoja, kerú v poslednéj chvilce zmerčíl.

Tož býl to tehdá stav krizový v dědině, zrovna jak gdyž tým Japončíkom búchla elektráreň alebo jak sa Američanom proleťél cez město jakýsik ten tajfuň.

Ale jak sa praví – zlým zlého nezaláčeš. Jura chvílu sekál dobrotu, ale za nejaký ten rok si zaséj začál brúsiť tesáky na „akademický montparnas“. Jakoby sa bál, že mu, až otrčíjá paprče, na náhrobek nevytesajú pár tých písmenek k ménu… Aj jak o tém nemluvíl, furt sa trápil, vzdychál a vyzerál jak ten „poďtesimňazahrabať“.

Gdyž Jurovi už táhlo na padesátku a býlo jasné, že žádnú univerzitu fakt nezdolá, tož sa ogaři z už rozpadlého jézedé domlúvili a že Jurovi dajú dárek. Spoléj kdesik na internetu vyšťúrali firmu, kerá vyrábí diplómy skoro jak ozajstné –že jako „doktor honoris causa“ a možeš si k temu vybrať titul. Chlapé neváhali a nabúchali do počítača objednávku na čestný dochtorát v pivoznalosťách a ženskéj sexualitě.

A aby tého nebýlo málo, tož ze Vsetína objednáli jakúsik faň robu, kerá ten futrál z diplomem dovéze Jurovi. Nikému to nepověděli, enem téj jeho megeře, aby zas cosik nepodrbala.

Chudák Jura nic netušíl a jak sa tá jeho padesátka doštrachala, tož posprávnu urobíl pro známé a súsedy grilovačku a kúpil bečicu Radegastu. „Posedíme a pospomínáme“, to pravíl, jak všeci došli. Ale nezažili ste, co s ním spravíl další program. Naráz k baráku dofičala veličajzná bílá meluzína, či limuzína, a z téj vyskočíla blond kočka enem v gaťkách a v podprdě. Došla k vypleščenému Jurovi, mlaždila mu velkú pusu a počla zpívať „Hapy brsdej tu jú“. Tož tá Merilin u Kenedyho býla oproti něj seksy jak Rákosníček. Potéj vrazíla Jurovi do pazúry válcový futrál, ešče raz ho polúbala, skočíla do fára a frr! býla v čudu. Celé to trválo možno enem deseť minut, ale Jura zhypnotyzovaný jak myš od hada čučél ešče hodnú chvílu do tmy.

Deprem po dlúhé době sa nám povédlo ho dostať k futrálu, aby sa podíval dovnitřku. Ludé, gdybyste viďéli, co to s tým starým chlopem urobilo – rozgébil sa jak malé děcko a nebýl k zastavéní. A divíte sa? Šak odvčil je dochtor - a navrch tuplovaný!

Z chalupy na nákupy

Eště sa vrátím k temu začátku devadesátek…šak to néjni enem nejaká nostalgia či co, ale spíš fakt, že sa naráz hafo vjecí pomněnilo a je třeba to připomenút a jak sa patří zadokumentovat…

Tož třebas nakupování.  Létání po kvelboch je taký náš národní sport, to je všeckým známé. Šak sem kdesik slyšál, že včil máme u nás snáď najvěcej obchoďáků v Evropě a čétl sem u teho aj taký zveršovaný komentář, kerý sa menovál „Názor pracovníka marketingu“, a prý: „Kupní sílu Česka odhadli jsme skvěle. Teď tu jsou tři Tesca….na obyvatele!“

Já si ale tak říkám, že je to enem dozvuk jakésik nakupovací abstinence z doby, gdy sa nedalo lautr nic zehnat; šak si upamatuju, že gdyž sa tehdá zrychtovál zájezd do Ostravy nebo Gottwaldova na divadlo, tož prvá starosť býla, esli vybude aj dost času na nákupy a jak gdosik vyjél za hranicu, tož to býl teprvá šrumec a plná noša starání sa! Jak zehnať valuty od tých veksláků, co stávali před Tuzexom, pak gde ty chechtáky skovať v autobusi před celníkama a cestú spátky zas gde skludit ty nakúpené zgarby.

Já vám včil najprv povím jednú takú historku, co sa přihodíla, gdyž sa kúsek od našéj dědiny otevírál prvý supermárket. Tehdá sa to menovalo jako moja babka – Maňa, ale včil už je to Albert (myslím jako ten obchod, né babina). Tož ve skutečnosti tam sice ten háček nad N chybjél, ale aj tak sem slyšél dycky enem: „Tato, vstavaj, zavezeš mňa na nákup do Mani!“ Prám v ten samý deň, co sa stříhala slavnostno ta páska, mňa mama vézla do špitála na jakésik vyšetřéní – tož ale hlavně sa tam jélo, lebo široko daleko sa nésly legendy, co všecko sa v tem novém nákupním ráju bude dáť zehnat, že tam budú nevídané věci za neslýchané ceny. No a roby uvyklé frontám před konzumama a pořadníkom na podpultový tovar si takú příležitosť nemohly nechať utéct. Tak aj naša mama. Dochtora zme spláchli za slabú půl hodinku a pak škrk! rýchlo na nákupy. Před prodejnú už býla fronta jak před očistcem po srážce dvúch letadél plných politiků.  Ludé sa šibovali od vrát zatarasených štyrma černýma šerifama. Ti dávali bacha, koléj kunšaftů je vevnitřku a další púšťali teprá, až jak negdo iný vyšél vnu. Tož to býlo faň, lebo inak by sa tam celý ten nadržaný zhluk nákupčích nadžgál naráz a z kvelba by vynésli aj regály z prodavačkú.

Vtem zme zmerčíli, že sa na začátku fronty cosik mele. Mama zbystřila a hnéď vybřéskla: „ Tož a je to tu! Už majů vyprodané, objednali teho enem, aby sa neřéklo a aby sa papaláši mohli vyfotiť. Ale ja im cosik povím, hňupom!“ Smýkla se mnú, vzteky rozhycovaná jak šporhélt proletěla frontú, volnú rukú si robila prostor hlava nehlava. Jak zme sa ale probili až k tym vratom, tož sa ukázalo, čemu ten virvál. Čérní šerifi totiž púšťáli dovnitřku enem z nákupním vozíkem. Ty byly smotané dohromady řetázkem, kerý sa uvolníl, až jak negdo do ďůrky ve vozíku strčíl pětikačku. Tož dneska je to samozřejmé aj pro malé děcka ze školky – ale tehdá???  Jedna taká robka už aj po nákupě vystrkala z obchoda vozík a valíla ho připnút na řetázku, aby jej to vypluvlo zpátky teho búra. Na řadě ale byla prám jakásik jej známá a prý na ňu zavolala ať nezdržuje a rovnú jí navalí ten vozík. Ta prvá roba kývla a že faň, ale ať jej dá najprv pět korun. Enomže ta z fronty neměla ani tucha, že pět korun je závdavek na vozík a mysléla, že není jinak než ta potfora ju chce odrbat. A už to jelo: „Ty sviňo špatná, zlodějská! Já ti mám platiť za vozík? A nechceš místo tých peněz radši po čuni? Strč si ten vozík do řiti, šak tam sa ti vejdú aj tři!“ Za chvílu sa od slov přešlo k činům a obě, ešče před minutú kamarátky, si to vyříkaly ručně a stručně. Válaly sa po zemi, jednéj z nosa a z uší tékl žlútek z rozšmelcovaných vajec za akční cenu, druhá měla vlasy naložené v marinádě z kremžskej hořtice a rajčat. Jeden ze šerifů, co im šel asi súdcovat, dostal mezi nohy takú petardu dvojkilovým jahodovým kompotem, že sa vkleče odplazíl za vozíky a skučál jak vlkodlak při úplňku. Tož tak to býlo u nás, ale tá najvětší nákupní horečka v dědině stejnak  vypukla už o jakúsik chvílu skoréj, a to gdyž zme si prvý raz zprubovali rajz na západ.

Po téj sametovce sa zrazu odnikud vyrojílo hafo demogratů, lidokupů a spasitelů…ale na to, že do téj doby býl každý pátý, aj z kojencama, registrovaný komanč, sa nejak pozapomjélo. Železnú oponu kerýsik podnikavec odvézl do sběrny a hranica býla naráz otevřítá do všeckých strán  a pro každého. Z Moravy sa začalo vyjížďat hlavně do Vídně, lebo to je (krom polského Těšína, kerý vdehdá nebýl zdaleka taká atrakca) najblíže. U nás v dědině sa, hnedkaj po prvých volbách teho nového demogratického prezidenta Vaška, objavíla nákaza cestovatelskú horečkú. Prví sa spamatovali kovaní rudokožci, keří si uvjedoměli, že je třeba pošúpnut kormidlem dopředu, spátky ni krok, a počali zháňat desky z Hutkú, funkce v Občanském foru a inší preferenční body. Tož asik aj proto zrovna ty najvětší dosavadní šajby (přeceda a tajemník) zehnaly už v lednu devadesátého roka autobus  a obecním rozhlasem vyhlásily, že sa na další sobotu chystá velkolepá výprava do novéj Evropy (tož samo že do Vídně) a ať sa každý přihlásí co najrychleji, lebo dopravu zacvaká Emenvé.

Samo že všeci býli nadržaní na ty nové obzory a jak to ešče bylo grátis, tož sa po místenkách eném zaprášilo. Aj naší mjéli tu kliku (lebo tata zrovna přecedovi spravovál elektriku) a tož uchmátli tři sedátka – pro sebja aj pro mňa. Tož to býlo slávy – já sem týdeň nespál nervózní jak prvorodička a čétl sem si pod dekú Výpravy za dobrodružstvím od Otakara Batličky. V hospodě to vyzeralo jak na Wolstrýt, lebo  chlapé sa nebavíli o iném, než gde je lepčí nakúpiť šilinky a esli im vyjde čas na to „oben ohne“. Roby zas smažily šnicle, rychtovaly zeznamy, že mosíjá za tých pár uspořených flinců dovézť hlavně nejaké ty „pflegeduše“ a iné kosmické lebo kosmetické ždorby…a všeci navíc býli z nervama v řiti esli nás celníci fakt pustíjá – lebo nikdo temu furt nejak nevjéříl -  a jak by sa k tému přichomýtl jakýsi pamjetník, tož by si aj vybavíl, že také vyhrocené davové scény zočíl naposledy při vykluzání Sudet.

Přitém nebýlo moc co řešit, lebo upřímno, v dědině tehdá nebýl žádný Rotšíld co by sa chystál kúpiť Šenbrún a do Rakús každého hnala spíš zvědavosť než nejaké potřeby zainvestovať milióny. Šak si gdosik aj vzpomene, že sa tehdá zpívalo:

„Vstávaj Vídeň, spíš-li,

nakupovať přišli,

Češi a Slováci,

aj bratři Moraváci.

Bratři Moravané,

majú auta malé,

peněženky tenké,

každý sa ich lekne.

Peněženka tenká,

šila ju švadlenka,

gdyž ju zešívala,

brýle si nedala.

Gdyž mně ju dávala,

žalostno plakala.“  

Tož na každý pád v sobotu třináctého sa všeci nahlášení už ve štyři ráno před hospodú klepáli, dílem mrazem, dílem cestovnú horečkú, a vyhlížali odvoz. Po pátéj dorazíla chlúba vsetínských garáží a socijalistického průmysla – Karosa super de luxe, vypulírovaná jakby prám zjéla z výrobního pásu, navoňaná,  z novýma stěračama a poklicama, vypucovaným koberečkem u šoféra, našpónovanýma síťkama na tašky a, co světe div sa, aj z vídeem – enem přítlačné křídlo jej vzadu scházalo, inak hotová formula ajnc! Přeceda, co to všecko podplatíl na čéesádé, sa prsíl, jak by vynalézl volant a komandovál gde sa ludé majú rozsadiť.. Než zme sa uvelebili, každý zdělál dubeňák či inčí kožich, najlepší sako a kožešinovú čepicu pečlivo uložíl do síťky a chlapé před sednutím povolíli šlafku a sváteční gatě – šeci patřično vyštafírovaní, šak sa jede do Rakúska a né do Valmeza na fodbal! Enem autobusák fúknul dveřma, tož sa, krom pitralonu a živých květů, ve vnitřku rozvinulo trnkové aroma – z každého spadlo napjetí a mosél to spláchnúť. Tipnúl bych, že než sa dorazílo na hranice, tož byly dobré tři promile aj ve větráku… Celú cestu až do Břeclavi byla prča jak hrom, ale najvěčí sranda přišla teprá před celnicú.

Přeceda, kerý celú dobu seděl u šoféra na „sedadlu smrti“ sa tam ujál mikrofónu, aby nás oficiálno uvítal. Moc velká sláva to nebýla, lebo sa na to rychtovál už od Vsetína, ale jak si furt s kýmsik štrngal na zdar téj evropskéj mise, tož na zdravicu jaksik zapomjél a včil už z něho lézly enem holé věty a slabiky. Pak sa ujál svéj role tajemník, kerý sa vydál na túru po palubě našeho autokáru, aby zavčasu vyzbíral pasy na celní prohlídku. Skorem na koncu autobusa dřepjély dvě tetky z dolního konca – celú dobu zpívaly a popíjaly z ostatníma – ale jak k nim tajemník došél, aby mu daly pasy, tož naňho hleděly nechápavo jak obecní býk na prezervativ. „Jaké pasy, si ogare blbý lebo tak ožralý?“ vybřéskla jedna. „Autobus zme zaplatíly v klubu důchodců a Náchod snáď ešče néni za hranicama!“ Po pár minutách sa zistilo, že tetky si sédly do autobusa, lebo si myslély že jede na zájezd svazu důchodců do Ratibořic k památníku Boženy Němcovéj. 

Vúbec  im nepříšlo divné, že v autobusi nejsú jejich kámošky babky ze svazu, že ich sraz nebýl v dědině ale na Vsetíně a že tajemník do téj doby třikrát v mikrofoně zopakovál prográm ve Vídni. Na revanš dovčil nigdo nezistíl, místo keho sa do autobusu nasomrovaly a jak to, že si teho nigdo nevšimnúl aj gdyž sa dvakrát kontrolovála prezenčka. Šofér, jak čul, co sa stalo, tož zastavíl, a prohlásil silným hlasem, že esli je negdo taký poťapanec, že jede do Rakúska bez pasu, tož ať sa hneď pakuje z jeho autobusa, lebo on nechce dřepjat kdesik na  policajtoch a vysvjetlovat, jak to že pašuje ludí.

Tajemník sa přimlúval, slubovál, ale řidič ostál neoblomný jak játra našeho hospockého a babiny si mosely předčasno vystúpiť. Přeceda im poradíl ať si dajú v Břeclavi nejakú tu dvojku vína, projdú sa po městě a že v sedum ich zebereme zpátky. Ony ho na revanš poslaly do řiti a jak sa potém dostaly do dědiny fakt névim, snáď stopem, lebo navečer zme pak na nich čekali marno.

Z hranic si pamatuju, že to tam vypadálo, jak gdydy sa na Západ začaly vyvážat karosy ve velkém – takú frontu autobusú sem předtým ani nigdy po tém neviďél. Na řadu zme sa dostáli asi po dvúch hodinách. Pak k našému korábu dovalíl jakýsi ogar v uniformě, už od pohleda otrávený jak malajský šíp a ztahaný jak Šemíkovy opratě. Jak sa otevřély dveřa, nasál slivovicový odér a brigadýrka sa mu zvézla přes ušiska. Pak na něho ešče dýchl předceda, kerý mu podával štos našich cestovných dokladů a celník sa málem porúčal k zemi. Zalapál po čerstvém vzduch a enem zachrčál: „Valaši? Jeďte, a fofrem…!“  Zdvihly sa šraňky a byli zme „za čárú“.

Cestú Rakúskem mjéli všeci vylepené očiska na oknách a hleděli jak to v tem, ešče donedávna nepřátelském, kapitalizmu vyzerá. Všeci býli vypléščeni z uklizených dědinek koléj cesty, z pečlivo upravených návsí a domečkú. Karosú to závistivo mrmlalo, že to je beztak enem taká propagačka a kus od hlavnej cesty majú už enem dvorky od hnoja a baráky z odfúklú omítkú. K tomu sa přidála slivovicová náplasť a za chvilu sa už zas všeci enem těšíli do Vídňa.

Zaparkovali zme na jakémsik velkém placu, gde býlo asi milijón autobusů, z teho dobrá polovica karosy. Ty vedla patrových neoplánů vypadaly jak angličáky. Přeceda do mikrofóna naposled zopakoval inštrukce a program (příjezd – rozchod, volný program – v pět odpoledne sraz u autobusa a odjezd) a že osobno zkontroluje, esli má každý sebú na kartičce, lebo na ruce napsaný název parkovišťa, gdyby náhodú zablúdil.

Prvých pár metrů zme šli všeci v tlupě ale pak jak gdyž fúkneš do pléšky, rozutékli zme sa na všecky strany. Naša famílija zahájila volný program piknikem na lávce v Prátru pod ruským kolem, lebo mama povídala, že sa nám nebude tahať celý den z řízkama. Pak sa vyrazílo na ty nákupy. Mama sa rozplývala nad plnýma regálama v obchoďákoch a rejdila z vozíkem jak zblúdilá střela. Tož podiv sa, co všecko sa tu dá zehnat a jak lacino! A henkaj také! rozplývala sa furt dokola. Tata ju hnedka ukludníl, ať si ceny na regáloch najprv vynásobí třema, pak zistí, co to koštuje v korunách a pak teprá može mudrovať. Ale aj tak zme cosik nakúpili a mama cestú dom z německým slovníkom v ruce luštíla, co si to vlastně vezéme za poklady. Objevíla přitem zpáru přehmatů, gdyž třa zistila, že sice kúpila výhodno krabicu čehosik na mytí náčiní, ale že to néni jar, ale jakésik tablety do myčky (kerú nemáme dovčil). Pak nad tým mávla rukú, že včerty, šak to navalí do vody v dřezi a ono sa to tam nejak rozpustí.

Já sem dostál opožděného Ježíška, volkmena značky First, žluté molitanové sluchátka, pakl prázných kazet, že si možu nahráť z rádija co chcu. Vděčný ťaman za ten kšeft tatovi přihodíl grátis aj jednu kazetu z německýma hitovkama (dovčil si z teho pamatuju na odrhovačku, kde jakýsik skopčák tartasíl furt dokola „Ááánanáás aus Káárakáás“). Akorát tatovi sa zdálo zbytečné utrácať ešče za adaptér do elektriky a místo teho dovnitřku nadžgál tužkové baterky. Enomže volkmén měl spotřebu jak ruský tank a všeckých osum tužkovek stačílo taktak na přehrátí jednéj strany kazéty.

Zbytek zážitkú z výleta a z cesty dom už ani nestójí za to nejak extra popisovať. Snáď enem, že tajemník sa eště na parkovišťu hrozně zeblúl, lebo chcél okoštovat kúpený šnaps a splétl si ho z flašú jakéhosi čističa na okna. No a přecedu dovézli k autobusu policajti; ten balamuťa všeckým zkontrolovál, že majú napísanú adresu, kde parkujeme, ale sám si ju zapomjél na sedadle -  a gdyž sa už po půl hodině ztratíl, tož pak celý deň létal po Vídni a hledál cestu spátky!

Můj súsed, vojín Laďa

Jak gdosik bývá lebo býval na dědině, tož potvrdí, že si všeci vidíjá až do taléřa a každý ví všecko, aj to co nechce a drbny ti řeknú, gdo a kolikrát (ty najvětší špijónky aj proč) jel přes týdeň mimořádno za dědinu autem…a temu sa včil vědecky praví „sociální soužití“. Aj zme na to jednúc narazili při řeči, gdyž Laďa, co bývá vedla nás, zničeno pravíl: „Tož nezabil bys tu rašplu starú? Včera sem mosél zajet po práci do autoservisa, a enem pak přijedu dom a vylezu z auta, tož jedna z tých studnic informací už je přes plot naklopená jak uvadlá slunečnica (šak to snad néni ani metlafora): „Ladičku, a co dneskaj tak pozdě? Šak máš šichtu enem do tří, esli sa nepletu…!“ Ja si pak fakt připadám jak v nejakéj reality šou, co sú tam kamery aj v kadibudce…“ 

Laďa si na to spomjél asi proto, že gdyž to pravíl, tož zme právě taky stáli u plota, každý z jednéj strany.  Připadál mi v tu chvilu nejak bez nálady a tož, abych ho přivédl na inší myšlénky, skočil sem pro sodovčák slivky, okoštovali zme, pak sa zas pochlúbil Laďa, jak loni vypálil a za chvílu už bylo veselo. Přitem zme furt stáli u teho plota a jak šél čas, tož zme postupno třeba vyšpekulovali důkaz zákona o prostupnosti hmoty, lebo zme zistili, že ďúrú v pletivu proleze malá štamprla. Debatili zme jak v nedělu u Moravca a všelijaké chytré myšlénky létaly přes plot jak při udělování Nobelovky lebo při uzávěrce Jalovca (pro turisty a inteleguány – Jalovec je taký valašský Dejly Miror, akorát že u nás néni toléj drbů či afér, tož to nevycházá každý deň, ale enem v úterky).

Aj gdyž zme vyslopli dvě flaše, ráno nás ani nijak lebeně nebolely - asi jak byly vyštafírované z tých múdrých dizkuzí. Nakonec zme si  z Laďu na to postávání u plota zvykli a včil to su také slivovicové terapie, kerým pravíme Mezi ploty – tož snáď sa to včil nedozví v Praze na tem festivale a nezažalujú nás za narušení duchovních majetků…
 

Raz zme tak zas mjéli Mezi ploty a Laďa vykládal, jak u nich v práci sú ti mladí ogaři leví jak šabla, a všeci sú tací jacísi zgrčení, slabí jak pigičaj z Lídla, do hospody nezajdú, prd sa na ně može člověk spolehnúť. Enem lapíja u počítača, celú šichtu čumí na mobil a jak sa ich optá, co dělajú doma, tož zas - internet, videohry, televiza... Laďa krútil hlavú a pak zamrmlál, že byla veličajzná chyba, že sa zrušila vojna, lebo tam sa každý ogar otrkál a dostal tu pravú školu do života. A tož zme zavzpomínali aj na odvody.

My oba zme rukovali po sametovce, Laďa je o cosik málo starší, tož to stihnúl ešče na rok a půl, já už sem to mjél enem za třistapětašede. Počátkem devadesátých roků, esli si pamatujete, to byl fofr. ČauČesku (to byl jeden taký ostřílený rumunský súdruh) aj ostatní jeho rudí bratři dopádli jak hubkaři, všade naráz Havel, pravdaláska, demogracyje, každý mjél veličajzné plány na podnikání lebo rajzování po světě...a vtem Laďa dostál povolávák na vojnu. Esli sa mu v tu chvílu neco nechtělo, tož to bylo osemnásť mjesíců na sebja nechat řvát nejaké lampasáky a dřepět v kasínu. Škňúřil sa na ten dopis z rudým pruhem jak Ježíšek na Santaklauzovy saně a přemýšlál až sa mu z uší kúřilo, jak z teho maléra ven.

Jeho tata býl tehdá významná vsetínská perzóna (čepovál v jednem šenku) - každého znál a všade mjél nejakého dobrého kamoša - a aj na okresní vojenské správě. Laďa do taty hučel jak Nijagára, ať mu s tým nejak pomože a tož ho aj ukecál. Tata nakonec zebrál z rodiného archívu páru flaší fajnového VUPu a vyrazíl z igelitkú za kamošem vojákem. Ten sa najprv krútil jak žížala přeseknutá rýčem, prý že to néni možné, v armádě majú podstavy, lebo je včil každý jehovista, co nemože vojančit kvůlivá víře a zbytek sú samí štáckripli a simulanti jak za doktora Grýnštajna. Ále nakonec Laďového tatu odkázal na jedneho plícního dochtora, kerý s tým može cosik urobit.

Tož milý Ladik sa za tým felčarom poslušno vydál. Přectavíl sa a aj významno zachrchál, že ide kvůlivá tej vojně, aby felčar hnedkaj vjeďél co a jak. Tož Laďu posadíl na legátku, nacicmál na něho všelijaké šlauchy či co a do huby mu vrazíl papírovú rulku jak od hajzlpapíra. Pak mu vravíl, že jak udělá co má, tož bude mjet za chvílu vyštafírovaný posudek na astma jak haviř před důchodem. Laďa eném valíl očiska, lebo ešče nedávno závodno jezdíl na lyžách a plúce mjél také, že by aj mohl v mezřičských sklárnách nosní ďurkú fúkat lustry.

Potém sa ale párurazy nadýchl a vydýchl jak mu ten dirigent v bílém plášťu nakázal a o deseť minút už býl uznaný civilom. Tož umíte si přectaviť tu jeho radosť. Večer sa zešél z ostatníma legrútama oslaviť ten úspěch, lebo býl jediný z dědiny z posudkem "na modrú" - to jako "lékařsky uznán neschopným výkonu základní vojenské služby". Z domy zebrál na tajňačku pár flašek slivovice, dva kýble vápna a pořádnú štětku. Ptáte sa, proč vápno a štětku? Tož kvůlivá takému zvyku, že ti čerství odvedénci sa najprv navalíli jak lavina při oblevě a pak prošli po celéj dědině a na cesty napsali tým vápnem vzkazy, aby na nich dědina nezapomjéla po dobu, co budú slúžit vlasti.

Včil trochu odbočím, abych řékl, co si pamatuju, že sa psalo. Tož třeba předsedovi emenvé (pak aj starostovi, lebo to byly sice iné fukcije, ale furt ten samý funkcionář) neco jako „Muž na radnici“ nebo „Klekí Petra“, dycky uctivo - šak předseda jednak legrútom tu pijatiku povjetšinú platíl a navíc ich ožralých druhý deň aj obecní dodávků made in Trnava, zavézl na odvod do Vsetína. Před barák bývalému pomocníkovi Veřejnéj bezpečnosti (takový dobrovolný fízl a Čak Noris v jednéj osobě) sa napsalo vjetšinú „Komisař Kluzó“ nebo „Pentagon“. U obchoda na spodném koncu, kerý byl zbudovaný jako prvý v dědině (druhý sa dostavěl v hospodě na horném koncu o páru roků později) sa načmaralo skoro dycky „Primeros GUM“ – to totiž znamená jednak „prvý“  a druhak GUM je (lebo býl) jakýsik slavný ruský obchodňák. Co sa psalo u druhého obchoda v hospodě nikdo moc néví, lebo tam sa výprava legrútú končíla a chodník z nápisem byl dycky komplet zeblutý a docákaný vápnem, keré zbylo v kýbloch.

Jediný věčí průser z psaním býl enem raz, a to u Květy. Lebo ona je také místní informační centrum vulgo drbna di tutti drbny, tož sa jí psávalo před barákem výstižně „Místní kronika“ či „Pobočka ČTK“. Ale jednúc  ogaři namazali společno jéj a súsedě Věře, kerá si s Květú ve zbírání drbú nezadá, před baráky takú básničku: „My zme holky z TASSu, informujem masu“. TASS bylo neco jako ruský Blesk a toto sa stalo nejak chvílu před prvýma obecníma volbama, gdyž sa Květa drápala do funkce na obecní úřad. Tož ta básnička ju vytočil jak vrtulu, lebo si v lebeni zrychtovala, že to je naisto jakásik  kampaň, co ju má poškodit a dala esenbákom trestní oznámení na neznámého pachatela. Všeci ogaři moseli k výslechu, nic sa nezistilo a Květa byla (a je) od téj doby za krávu pro celú dědinu.

Tož ale zpátky k Laďovi. Ščasný modroknížák slopál na oslavu svéj slobody jak suchohřib, narvaný byl za chvilu jak tašky z Lídla v pátek odpoledně. Ale pak sa jaksik zdrchál a naráz sa mu zdálo, jak sa ogaři vlastně bavíjá o tem, že sa na vojnu aj těšíjá, lebo budú aspoň nejakú dobu pryč z domy a užijú iný luft. Pak po tem psaní na cesty si v hospodě snáď aj vsugerovál (sám prý dovčil neví), že ostatní slavíjá odvod a on je prašivá ovca. Totok mu uvázlo v lebeni a on sa tu myšlénku snažíl až do rána přepíť...

V šest třicet ráno zatrúbila před hospodú obecní limuzína (lebo spíšej meluzína?) a jakésik odýmené mátožné stíny, co byly eště večer vypulírovaní odvedenci s kytkú na klopě, sa doplantaly vnu. S nima aj Laďa, kerý v ten moment nevjeďél ani v keréj galaxiji sa akorát včil vyskytuje. Tých pár kiláků do Vsetína zvládli taktak do osmi, gdy ich čekala komisa - šak příkopy, chodníky aj dodávka by mohly dosvědčit co im tehdá ogaři dávivo všecko povyprávjali...

Nakonec šťastno dorazili. V kulturáku všecko vyštafírované jak na šibřiňky, vojenská delegácija dovalila pozdraviť tu novú krev a aj kriticky zhodnotit tych pár odpadlíků. Ogaři sa najprv před komisiju po jednom producírovali ve spodném prádle jak na Miss Unyvérs  (po téj náročnéj noci to nebýlo lehké pro ně ani pro ty komisňáky...) a pak ich jakýsik papaláš v mundúru  přivítal  v ozbrojených řadách. Enem Laďa sa za našu dědinu mjél stať tú raritú, "modrým Mauriciem", kerý sa zeleného sukna zhostí. Komisa to už aj tak brala, lebo posudek od dochtora ze štemplem býl narychtovaný na stole...ale kdoví co sa Laďovi v lebezni pomíšalo - snáď jak sa ogaři celú noc utěšovali že zvládli inší průsery jak vojnu, snáď v tem hrály rolu aj ty tři promile zbytkáča... Laďa se v trenclách postavíl (trochu šikmo), prý aj zasalutovál (sice levú rukú) a aj gdyž zadrhával, tož naprv vypustíl z huby hustý slivovicový oblak a potém prohlásil: "Nesúhlasím s panem dochtorem, z ničím takým sa neléčím a su přichystaný ísť na vojnu!"

Komisaři zneistěli, lebo totok býl jasný případ, ale Laďa znova prohlásil, že služba vlasti je svatá a on sa na to cítí. Chlap jak hora, osmnácť už má a papíry na hlavu ne - tož mu dali podepsať jakésik prohlášení a z Ladě byl vojín.. Gdyž sa druhý deň vzpamatovál z teho hyperalkolového hrdinství, bylo už pozdě a rok a půl svobody v řiti... Ale nakonec nebýlo zas tak zle, Laďa si na vojně zprubovál řízení transportéra (to by dneskaj mohl vyzkúšat enem tak na deň a přes zážitkovú firmu za mjesíční plat), má řidičák na náklaďák a krom teho jako bonus poznál v Čechách aj jakúsi fešnú robku, co je včil jeho manželka...

Tož tak u nás, co vy? Máte nejaké fotky z odvodů, jak sa psalo na cesty a jak sa ogaři z kytkú na klopě lúčili ze svobodú? Pichnite to sem, aj s tým co sa psalo a jaké byly zvyky..šak je to národní bohatství!!!

Co Valach, to podnikatel

Esli chcete věděť neco o našéj dědině, mosítě najprv znáť aj Květu. Možná by si kdosik zmyslél že, podla ména, to je nejaká mladistvá, obecně prospěšná společnica. Tož mladistvá už Květuška budě takových sedumdesát roků lebo aj věcej a s tú obecnú prospěšností to záležá, esli sa tým myslí aj roznášání drbů a nonstop služby informačního kancelářa.  Květa má o všeckém dění přehled a zprávy sú u ní rychlejší a přesnějí jak v Rojtrs nebo dokonca v Jalovcu; na dolním koncu si kdosik pčikne a za pár minut už na horním koncu všeci víjá, že je na Valachoch epidemija ptačí schřipki.

Květa nigdy nemňéla žádných děcek a aj jéjí chlap už radši natáhnúl paprče - tož včil je její rodinú dědina...a ona sa o ňu aj pečlivo a z láskú stará. Robí včil takú tu děvuchu pro všecko (tož to ale nesmí slyšat, lebo ona tvrdí že je ta „administrantní sila“) na úřadu starostovi Jarošovi – a aj k obústrané spokojenosti. Starosta si može býť istý, že budú včas a řádno hotové všecky formuláře, výkazy a iné hňupoviny, že sa nemosí starať o hlášení obecního rozhlasu, až sa budú očkovať čokli, a že Květa dycky ví, keré žádosti patřá vyřídiť starostú a keré može aj sama rovnú poslat do řiti. A Květa zaséj ví, co sa gde šustne, pyšná, že sa bez ní starosta ani neoprdne a ona sa z radosťú tóčí v kancelářu jak švrlák v máčce.

O Květě vám mosím aj řécť nejakú tu historku – tož toto sa stalo ešče za bývalého starosty Jožina. Jožin byl po téj revolúcii prvý, jak sa praví, demograficky zvolený zástupca lidu. Šak si to aj zaslúžil a všeci byli spokójeni, že budě starostovat on, lebo už před tým dělál deseť rokú přecedu emenvé aj partaje a tož vjeďél, co a jak a nemusíl sa včil nic nového učiť.  

Tehdá z Jožinem na úřad dovalila Květa, jako asystentka. Co by mjela robiť, jako ta asy stentka (asi sténať?) moc nevjeďéla, ale zvědavá byla od přírody jak rozvědčík Štázy a Cíajej dokopy a konspyrační teorije měla lepčí než ten Ovčáček od Zemana. Nikdy předtým úřednicu nedělala, ale zas mněla inačí kvalifikacu - šumná roba a k temu čerstvá vdova. Tož samo, že včil je to jinačí - tenkrát jako prútek a teraz má řiť jak baňu na rožnovském kostele a hubu jak Dé jedničku – samý výtluk, ale furt v provozu.

Na úřadě odebírali hafo novin aj časopisú, tož si neco přečtla tu, totok inde, rúzno si to v lebeni zesumírovala a pospojovala a pak sa roby u kvelba nestačily diviť, co sa o tom dění ve svjetě šecko ví na našem úřadu. Jak im to Květa vysvjétlila, tož pak stály ešče půl hodiny v řadě s hubama dokořán, jak gdyby čekaly, že koléj projede závodní zubař na preventyvní prohlídku.

Květa sa jednúc zas probírala haldami peryjodyk a naráz ju do očisek praštíl barevný plagátek, kerý vypadnul z teho balíka na zem. Na nim bylo hrubým písmem namalované „Chcetě rychlo a snadno zbohatnúť? Poďte svojím milijonom naproti, stačí zavolať!“. Tož to bylo neco pro Květu, bleskovo vyskočila jak gdyby oharek zapila kyškú, drapla telefón a vytočila číslo z teho letáka. No, a za pjet minút už bylo jasné, že prvá valašská multymilijonářka sa budě menovať Květa. Stačí enem jediné – kúpiť co najrychleji za nejaký vstupní poplatek sadbu pravých kalifornských hlíst a pak ty žďorby množiť a množiť až jich budě stokrát, tisíckrát, multymilijonkrát vjacej. Potem tych výpěstků budě posílať farmářom po celéj zeměguli a tí sa o ty valacho-emeryčany budú žduchať, lebo také kvalitní červy inde nezeženú. Květa už viďéla, jak sa v norkovém kožuchu procházá přes tu svoju červí farmu a koléj sú trasparenty „Z Květinýma žížalama na vječné časy“ a „Gde nejsú naše žížaly, tam všecko roste pomaly“. 

Tož ale co najprv? Jak sa to rozkřikně, bude chtít být každý žížalový magnát a všecko bude v sakroch. Rychlo si v lebeni porátala, kolik má našpórované na knížce a temu ogařisku na druhéj straně telefónu břéskla, aby jej zofort dovézl tych zázraků za pjet tisícovek, ale mosí to být samí šampijóni a ekstra kúsky, lebo ináč mu jich otříská o papulu.   A enem búchla sluchátkem, už mudrovala zaséj – šak mosím zehnať tym svoím poslom prosperyty aj nejakú rezidenciju, přeca si ich nenasadím do loža? Rychlo třeba zrobiť poctivý šaluňk, aby sa v tem udržaly šecky ty investicije, šak prý ty kalifornské zázraky serú jak japonská kopírka  – tož zas žhavila dráty a zháňala truhlářa, ale né od nás z dědiny, lebo sa nechcela šířiť, jaká je šikovná roba - šak ludé sú potfory, co nepřejú tým fikaným a úspěšným.

Tož zas viséla na telefonu dalšího půl dňa, až z teho ušisko měla rudé jak Mach, gdyž vyhazovál blinkr k Šebestom a ze sluchátka pak kapalo, jak tam aj naplúla, gdyž křičala, že všecko potřebuje nutno a včil. Gdyž sa spokojeno zaškňúřila, že tak rychlo by nerozjél manifakturu ani Baťa, tož naráz ostala nehybno z otevřenú hubú jak kdyby zmáčkl pause na videu. Kurnik šopa!  Šak aj gdyž mi udělajú šaluňk, kam já ty hlístové kolónyje napakuju? Doma dvorek jak pluvanec a sklep plný zemňáků – tož přeca to nevyhodím a nenavezu místo teho hromady hnoja?

Ticho jak při  estrádě na Nově, enem bylo slyšať přesýpať sa písek, jak Květě v lebeni šrotovalo, co s tým malérem. Ale jak sú ludé s čímsik v koncoch, tož dokážú vymudrovať aj hranatú guľu. Květa sa prudko ťukla do lebeni, že jej z ušiska vyhrklo aj trocha písku z tých přesýpaček! Šak starosta Jožín je včil celé dni fuč kvůlivá nejakým administratývám  a prám na úřadu majú taký šikovný sklep, do kerého nigdo nezlézl od kolaudace! Tam može býť třeba žížalová armáda a nigdo o tym nebude mjěť ánung. Rýchlo zarýglovala vrata na úřadu, dala na nich cedulu „Su na počtě“ a valila dom přichystať si  našpórované investyce a aj pár flašek VUPu (šak už aj víme, co to je), aby chlapom tá facha šla lepší od paprčí. Tož a za dva dni mjéli na úřadu páru tisícovek nových nájemníků a nigdo o tem nic nečúl.

Květa chodíla nenápadno na inspekcije do sklepa, jak to enem šlo a spokojenosťú zářila, lebo sa tam tym chrobákom lúbilo aj jim šmakovalo. Už rátala, že brzy přikúpí další chovy a chytne ten žížalový byznys fest za pačesy, enomže jak se neco može posrať, tož sa to takéj vydaří. Ten deň Květa od rána zglýňala po dědině a tož ani nečula, že na úřad dovalíl jakýsik kontrolor tých hasičáků. Tož aj to možná býlo prvý raz v historii úřadu, lebo na hasičák, kerý visál na stěně u vchodu sa dlúho škňúřil a pak sa starosty optál, čemu ho nevymjénili už po válce, gdyž sú na tem instrukce psané švabachem. Starosta enem skúsl pysk, zaškňúřil sa a v duchu sumíroval, koléj klobás má přirychtovať na zepisování protokolu a esli bude hňupovi stačiť malý demižón VUPu.     

Ten Soptík byl ze sebú spokojený, že z něho má starosta lufty, a tož prý že navrchu je hotový, enem eště  třeba zprubnúť aj únikovú cestu z objektu. Starosta si odfúkl, že toto je snáď  v cajku a důležitý tajak stěrač u ponorky, naráz chřestil klúčama, že vypadál jak ten přpleščený ancyjáš od otca Furata z ostrova Bojárd a hnedkaj  odmykál dveřa do sklepa. 

Lebo Květa ve sklepě už dávno před tým vymontovala žárovky, ať majú ty jéjí poklady kludné trávení, byla vnu tma jak v řiti. Hasič sa kurážno vydal vpřed, spátki ni krok a za chvílu slyšál Jožin ze sklepa dvakrát menší čvacht, čvacht, pak veličajzné hňáp a zúfalé úpění nekeho, gdo už má vyrychtované nájemní papíry z datumem nástupu do ďury za řbitovní stěňú.  Jožin sebú smýkl po schodoch a prám v tu chvílu sa navrchu ve futroch úřadu zjavíla aj Květa -  jak viďéla dokořán otevříté dveři do sklepa, tož sa s ňú rozhúpala podlaha, aj gdyž to stopro nebyla plovoučka. Enem stačila vyhrknúť: „Žížalenky moje zlaťúčké!“ Ešče horší to býlo, jak sa na schodoch zjavíl ten hasič. Eště před pár chvilama nažehléný navoňaný pandrlák včil vyhlížal jak Král Šumavy po přechodu bažinú. Bylo hned jasné, že ve sklepě sklúznul do žížalího domova a trocha sa tam vykúpal. Za každým uchem sa mu húpal extra dlúhý egzemplář kalifornskéj hlísty a z gatí mu kapala bijomasa. Táhl z něho odér jak ze schořa v řýji a spolu ze starostů zhlížali na Květu vyčítavo jak Cajthamlová na tatarku. Tož také patálije z hasičem sa těžko hasíjá. Jeden malý demižón mosely zastúpiť dva velké a ke klobásom přibýl ešče štráf špeku jak nohavica. Žížalí družstvo leťélo z úřadu jak špinavé prádlo a Květa hned za nima.

Tož ale né na dlúho, lebo po dalších volbách sa dekovál z úřadu Jožin a nový starosta Jaroš si poslál pro Květu, jako pro skušenú a výkonú sílu.